Nezapomínáme na životní prostředí?

Všechno souvisí se vším. Budujeme pilně kapitalistickou spotřební společnost. Při honbě za majetkem zůstalo kdesi vzadu všechno ostatní. Měřítkem se stává vlastnictví zboží a zbožím se stalo úplně všechno. Majetnický přístup se dotýká i přírody. Necitelný vztah k přírodě kolem nás, vychází ze závislosti na konzumaci stále větších částí jejích zdrojů. Mezi naší civilizací a světem přírody dochází k výraznějším konfliktům. Ohrožení životního prostředí dnes už nemá jen lokální nebo regionální charakter. Existuje řada strategických hrozeb. Náhlé zvýšení přirozeného tempa vymírání živočišných druhů, ztenčení ozónové vrstvy ve všech zeměpisných šířkách, možnost zhroucení klimatické rovnováhy nezbytné pro život na Zemi, dokazují, že mezi lidskou civilizací a přírodou dochází ke stále prudším střetům.

Zdá se, že si mnoho lidí tyto střety stále ještě neuvědomuje. Ti, kterým chybí pouze znalost věcí, ji ovšem mohou získat; daleko znepokojivější je jednání těch, kteří destruktivní jednání lidské společnosti, prostě odmítají vidět. Mnozí vedoucí politikové a podnikatelé dokonce existenci těchto jevů rezolutně a paušálně odmítají. Můžeme si vzpomenout na prohlášení bývalého misterského předsedy Václava Klauze, že ekologie není vědou. Zajímavé je, že mezi těmi, kdo slouží jako „zametači ekologických problémů“, jsou velmi často ekonomové ať již vládní, nebo podnikoví. Popírání skutečnosti nad číselnými údaji o tunách a tisících kusů prodaných výrobků a úvahy o kapitálových výnosech, patří k jejich osvědčeným strategiím.

Nákupy jsou dnes běžně považovány za způsob občanské realizace. Hromadění hmotných předmětů dosáhlo dosud nevídaného stupně. K odvádění pozornosti od ekologických problémů má euroamerická průmyslová civilizace k dispozici rozsáhlý reklamní systém. S jeho sliby o naplnění lidské existence a dosažení spokojenosti prostřednictvím neustále se zvětšujícího množství výrobků se setkáváme denně v televizi, rozhlase i novinách.

Představa, že lidská společnost je schopna svou vůlí přetvářet přírodní podmínky ke svému prospěchu může vést k pocitu opojení, ne nepodobnému pocitu narkomana ve chvíli, kdy droga vstříknutá do jeho krevního oběhu změní chemické pochody v jeho mozku. Takové opojení je však jen přechodné. Navíc přirovnání ke drogové závislosti platí i v jiném smyslu. Narkoman s postupem času potřebuje stále větší dávku drogy, aby dosáhl srovnatelného stupně opojení. Podobně i naše civilizace zjevně vyžaduje stále rostoucí spotřebu. Proč však považujeme za přirozené a normální, aby naše průměrná spotřeba většiny přírodních zdrojů rok od roku stoupala? Potřebujeme skutečně vyšší úroveň spotřeby? Stíháme ještě zvážit všechna pro a proti, anebo nám jde už jen o to úžasné opojení z moci nad přírodou. Zásahy do přírodního prostředí jsou většinou destruktivní a my ve své namyšlenosti zapomínáme na to, že něco poškodit, nebo zničit neznamená ovládnout to.

RNDr. Ivan Turnovec