Od prvních nálezů k průmyslové těžbě

Teprve usedlý způsob života prvních zemědělců umožnil postupné hromadění majetku. Mimo náplavy potoků se obyvatelé s granáty setkávali i na svých polích. První hmotné důkazy pocházejí z 11. století. Jak stoupal zájem o používání granátů při výrobě šperků a nejrůznějších ozdob, přibývalo i hmotných a písemných dokladů. Způsoby získávání granátů se během staletí vyvíjely od primitivního sbírání na povrchu polí až po technologii aplikovanou při současné těžbě v okolí Podsedic.

Nejstarším způsobem bylo sbírání na povrchu. Nejprve zcela nahodile v okolí vodotečí a na místech bez vegetace. Brzy se ale ukázalo, že daleko výhodnější je sbírat na povrchu polí. Vžijme se do role prospektorů hledajících drahé kameny ve 14. či 15. století.

Unaveni po půldenním putování, při kterém nalezli jen dvacet červených granátových, pardon – v té době ještě karbunkulových, zrn na březích Kuzovského potoka a promočeni prudkým lijavcem si sedli na kraji zoraného pole. Vítr odehnal bouřkové mraky a vysvitlo hřejivé slunce. Právě zvedali k ústům první sousto, trochu natočili hlavu a co to? Na dosah ruky se v poli něco rudě třpytí. Byl to lijákem omytý granát, dvakrát větší než největší z těch, které nalezli ze břehu potoka. Hned vedle další a další. Když prošli několik zoraných a opršelých korců pole měli skoro dvě stovky krásných červených zrn. Patnáct z nich bylo velkých jako nehet na malíčku. Příště se už nebudou trmácet potokem.

A na světě byla první skutečně těžební metoda. Při sběru z povrchu polí, po intenzivních deštích na jaře a na podzim, kdy ještě, anebo už, nebyla vegetační zeleň, byl zvláště z počátku velmi zajímavý výnos. Dešťové kapky omyly prachové a jílovité podíly s povrchu pyropových zrn. Na slunci se pak očištěná zrna červeně blýskala a to usnadňovalo jejich vybírání. Sběrem se získávala hlavně větší granátová zrna. Ostatně i ten nejmladší z velkých granátů (největší granátový výbrus uložený v muzeu Českého granátu v Třebenicích) byl nalezen na poli u Chrášťan žákem základní školy A. Skrbkem v roce 1951. I po staletí trvajícími sběry nejrůznějších prospektorů se v jihozápadní části Českého středohoří stále objevují po vydatných deštích na povrchu polí rudě zářící granátová zrna.

Metody získávání českého granátu
sbírání na polích11-18. stoletízávislost na počasímalé výnosy
vybírání ze skrývky17-19. stoletízávislost na počasístřední výnosy
rýžování z náplavů17-20. stoletísezónní prácevysoké výnosy
těžba šachticemi18. stoletísezónní prácemalé výnosy
těžba podmolem17-19. stoletísezónní prácevelké výnosy
těžba lomem20. stoletíceloroční těžbastřední výnosy

Poněkud modernější, ale i pracnější aplikací sběru bylo vybírání ze skrývky. Při opakovaném sbírání s povrchu začaly výnosy výrazně klesat. Orba byla jen mělká a nedocházelo tedy k vynášení dalších granátů k povrchu. Majitelé polí proto odstranili v období vegetačního klidu již vysbíranou povrchovou vrstvu ornice. V očištěném úseku vyhloubili v pyroponosných svahovinách brázdy, podobné těm při pěstování brambor. Počkali si na déšť a jejich výnosy začaly být opět zajímavé. Každý rok se ornice odstranila z jiného úseku pole. Nejvyšší partie půdního profilu se o granáty dále postupně ochuzovaly. Skrývka musela být hlubší a hlubší.

Pro granáty se muselo pronikat svahovinami stále hlouběji a hlouběji. Na polích, kde se dříve nacházely granáty na povrchu, se začaly hloubit první šachtice. Veškerý materiál se promýval („pláchnul“) a vybíraly se z něho granáty. Ukázalo se, že granáty jsou v celém půdním profilu. Hloubka šachtic se pohybovala od 2,5 do 12 metrů. V místech na granáty nejbohatších (v okolí Chrášťan, Dřemčic a Podsedic) se průměrná mocnost svahovin pohybovala kolem 6 metrů. V podložních jílovitých zvětralinách druhohorních křídových slínovců se už granáty nevyskytují. Zjistila se zajímavá věc. Granáty jsou sice v celém profilu šachtice, ale na styku s jílovitým podložím jsou obohacené partie. K obohacení dochází zřejmě díky dešťovým srážkám. Voda prosakující půdním profilem odtéká po jílovitém podloží a přitom odnáší z granátonosných štěrkopísků nejjemnější jílové a prachové podíly, kterých je 20-50%. Vytváří se tedy štěrkovito-písčitá vrstva silná od jednoho do dvaceti i více centimetrů. Vrstva je bez jílových a prachových podílů dvakrát bohatší na granáty než ostatní materiál. Těžaři byla nazvána jako „křehoť“, to proto, že narozdíl od zajílovaných partií štěrkopísku se snadno rozdružovala. Na podkladě těchto poznatků se začalo těžit podmolem.

Postup při těžbě podmolem byl následující: Nejprve se vyhloubila šachtice kruhového nebo obdélníkového průřezu a to až na jílovité křídové podloží. Práce se prováděla ručně. Původní vynášení materiálu po žebřících v koších nebo krosnách (při hloubce šachtice přesahující 4 metry to bylo fyzicky velmi náročné) bylo postupně nahrazeno ručním rumpálem s okovem. Šachtice nebyly prakticky zapaženy. Zabezpečení proti závalu bylo jen velmi primitivní, v podobě věnce z trámků v místech, kde byly ve stěně větší balvany. Vzhledem k tomu, že „granátové štěrkopísky“ mají jílovité, prachové, písčité, štěrkovité i kamenité až balvanité podíly, jsou velmi hutné. Při výkopech se stěny nedrolí. To vysvětluje, proč nejsou zaznamenány žádné smrtelné úrazy, i když ke drobnějším docházelo. Po ukončení hloubení šachtice se v její spodní části vybírala vrstvička „křehoti“ do všech stran, tomu se říkalo podmol. Z podmolu se na povrch vynášel materiál až do chvíle, kdy se stabilita stěny začala ztrácet a začalo docházet k odlamování jejích stěn. Výsledek se podobal baňce s úzkým hrdlem. Aby bylo možno vytěžit víc obohaceného materiálu, přistoupilo se časem k tomu, že se nechávaly pevné pilířky a hloubily se do všech stran vodorovné podmolové chodbičky. Délka podmolů nepřesahovala obvykle 6 metrů. Během dokumentace průzkumných prací a při sledování těžební stěny v dobývacím prostoru u Podsedic byla ověřena rekordní délka podmolové chodby a to celých 14 metrů. Navíc byly ještě další podmoly (až 2,5 metru) vedeny z této chodby. Bylo to umožněno kromě vhodné zrnitostní skladby svahovin hlavně tím, že staří prospektoři stavěli zpevňovací pilíře a suché kamenné zdi. Využívali k tomu větších úlomků a balvanů čediče, které jako sterilní materiál rovnou nechávali v podzemí. Práce se soustředily v těch nejbohatších partiích. Pokud byl svahový materiál (granátový štěrkopísek) dostatečně výnosný, udělaly se z jedné šachtice čtyři až šest podmolových chodbiček V takovém případě se každá dříve dokončená chodbička nejprve vyplnila zakládkou z kamenů a propláchnutého materiálu. Po skončení se v nejbližší vzdálenosti udělaly další a další šachtice. Zpracování vytěženého materiálu začínalo vlastně již při hloubení podmolů. (Velikost granátových zrn nepřesahuje prakticky 10 milimetrů,. běžně však největší zrna mají velikost mezi 5 a 7 milimetry a i těch je z celkového množství tzv. „třídových granátů“, tedy nad 2,8 milimetru, jen 0,8-2,8 procenta). Nemělo tedy smysl vynášet na povrch úlomky čedičů a dalších hornin. Na místě bylo možno odstranit úlomky od velikosti 10-20 centimetrů, ale hlavně čedičové bloky dosahující rozměrů i několika desítek cm. Hodily se pro zakládky a zpevňovací pilíře. Vynášený materiál představoval zhruba 40 až 50 % z celkového objemu vykopaného materiálu.

Prospektoři měli i svou vlastní terminologii. O „křehoti“, která byla základem podmolů, jsme se již zmínili. Během času se jako křehoť začal označovat veškerý z podmolů vytěžený materiál zbavený nejhrubších podílů a obsahující kromě skutečné „křehoti“ i další část materiálu v půdním profilu k ní přiléhající. Vytěžený materiál se dělil do tří složek podle velikosti, a to na „hluchý štěrk, granátový písek a šlem“ (šedý jíl s prachovým podílem). Ke třídění se používalo hrubé síto, tzv. říčice, a jemnější šikmé síto struněnka. Štěrk označovaný také jako „kaménko“, zůstal na říčici. Šlem propadl struněnkou, zatímco granátový písek sklouzl po šikmé ploše síta do dřevěných nádob. Granátový písek nebyl ještě zdaleka čistý. Na povrchu zrn byl povlak jílu, který bylo nutno před dalším tříděním vyprat vodou. Praní, označované jako „pláchnutí“ probíhalo u rybníků, potoků, nebo na břehu Ohře. Poslední operací bylo rýžování opraného materiálu v dřevěných škopíčcích s drátěným dnem. Výsledkem byl více jak 90 procentní koncentrát pyropových zrn. Pláchnutí, stejně jako konečné přebírání granátů bylo převážně ženskou prací. Rukama plachaček, jak se těmto ženám říkalo, prošla většina českých granátů těžená od středověku do konce 19. století.

Těžba podmolem a následné získávání granátů bylo vyloženě sezónní prací. Probíhalo v pyroponosné oblasti Českého středohoří, dále na některých potocích v Podkrkonoší a dalších místech bez jakékoliv koncepce téměř dvěstě let. Teprve na konci 19. století se přistoupilo k systematičtější těžbě. Nejprve to byly rozsáhlejší těžební jámy, později lomová těžba.

Krátkou dobu se granáty rovněž získávaly báňskou činností z pyroponosných diatrém Boty u Měrunic a Linhorky u obce Staré. Bylo to kolem roku 1790, kdy na úpatí vrchu Bota byly těžební jámy 20 až 30 vídeňských loktů hluboké, jak uvádí A. Humboldt a K. Freisleben roku 1792. Později byla těžba pozastavena, ale znovu obnovena podle toho, jak klesal, nebo se zvyšoval zájem o granáty. A. E. Reuss ji popisuje podrobněji v roce 1840. Hlavní těžební šachty byly 50, možná i 60 metrů hluboké. Byly hlavně na severozápadním úpatí vrchu Bota a hloubily se vedle sebe bez jakéhokoliv plánu. Většina šachtic dosahovala jen asi 15 metrů hloubky a lezlo se tam pomocí žebříků. U těch hlubších byly použity dřevěné příčky zapuštěné do stěn. Používaly se při sestupu a výstupu. První bohatší partie s granáty byla v hloubce asi 5-6 metrů. Další pak v hloubkách pod 34 metrů. Z šachtic byly vedeny sledné chodby po granátonosných vrstvách (jako vrstvy se partie rozložených pyroponosných brekcií jevily proto, že jsou v horní části vrchu Bota výplní mezi obrovskými bloky křídových slínovců zakleslých do hrdla původního sopečného tělesa). Na povrch se vytěžený materiál dopravoval v okovech rumpálem. Roční těžba reprezentovala podle F. Hochstettera 22 až 24 metrických centů českých granátů. Podle Č. Zahálky tu těžba skončila kolem roku 1868. Každopádně v roce 1858 tam byly ještě tři šachty asi 60 metrů hluboké a v každé pracovalo osm mužů. V roce, kdy Zahálka zveřejnil svůj článek ve Vesmíru, nalezl na Botě již jen opuštěnou, zpustošenou a rozpadající se „kavnu“ (havířskou boudu). Bylo to asi v místech, kde byla v minulých letech drůbežárna JZD Měrunice.

Obdobně se granáty těžily z tufitové brekcie Bröckentuff na Linhorce u obce Staré. Těžba tam probíhala v osmdesátých a devadesátých letech 19. století. Podle H. Ochrnichena (1900: Zeitschr. f. prakt. Geologie, 8, str. 1-17, Berlin) skončila těžba kolem roku 1894. Nejhlubší šachty nepřesáhly 35 metrů. Pyropy se kromě rozptýlení v brekcii vyskytovaly v blocích pyroponosného hadce, které byly těžké dokonce i několik metrických centů. Říkalo se jim také „granátové matky“. Č. Zahálka píše v roce 1938, že jeden z bloků prý vydal granátů za 720 zlatých.

Individuální těžba skončila až roku 1960, kdy ji bylo nuceno družstvo Granát Turnov předat do správy tehdejšímu národnímu podniku Rudné doly Příbram. Těžební jámy byly době soustředěny v okolí Podsedic. Tam byl také vyměřen dobývací prostor. Pozemky byly vyjmuty z půdního fondu a přistoupilo se k lomové těžbě. Vlastní těžbu realizovaly dnes již neexistující Rudné doly, závod Cínovec, na své Podsedické provozovně. Aby byla těžba systematická, bylo nutno přistoupit k promývání veškerého materiálu.

Otevřela se lomová stěna. Maximální mocnost nepřesahuje 6 metrů a proto bylo možno k těžbě použít pásového rypadla a jen jedinou těžební etáž. Postup byl následující. Na vybraném úseku, dočasně vyjmutém z půdního fondu, byla odstraněna ornice. Tato ornice byla uložena tak, aby jí mohlo být využito k následující rekultivaci. Vytěžené úseky byly každoročně rekultivovány a vráceny zemědělcům.

Pásovým rypadlem byla odebírána celá mocnost granátonosných svahovin. Výhodou je, že světlé podložní křídové slínovce jsou dobře odlišitelné od tmavších „granátových štěrkopísků“. Materiál byl nakládán (a vlastně dosud je, protože způsob těžby se nezměnil) na nákladní auta a odvážen z lomu k úpravárenské lince. V lomu se nechávají jen největší čedičové balvany. Drobnější kameny se využívají v rámci komplexního zpracování jako štěrk.

Celkový obsah pyropů v těžených svahovinách se pohybuje v průměru jen v desítkách gramů na tunu materiálu. Rozložení přitom není homogenní v celém profilu. Při orientačním prověřování během průzkumných prací se ukázalo, že obsah v ornici kolísá v mezích 7-12 gramů na tunu, ve sprašových hlínách 0-5 gramu, v jílovitých svahovinách s vysokým podílem křídového materiálu nepřesahuje 8-15 gramů, v partiích bohatých na čedičové úlomky jsou obsahy 17-55 gramů, a konečně v partiích, kde byla částečně vyplavena jílovitá složka (v místech pronikání spodní vody), dosahuje akumulace granátů i více než l00 gramů na tunu.

Těžba podmolem, který se zaměřoval na obohacené partie, byla zdánlivě efektivnější než těžba lomová. Stačilo promývat mnohem menší množství materiálu. Docházelo ale ke ztrátám v rámci celého ložiska v podobě nevytěžitelných pilířů mezi jednotlivými šachticemi a podmoly. Produktem lomové těžby ve dříve přetěžených partiích byly často obsahy větších granátů jen ze zbytkových pilířů. Po zahájení lomového dobývání došlo zdánlivě ke snížení obsahu kamenů o velikosti nad 5 milimetrů (třída I).

Z roční těžby, která se pohybovala kolem 1000 kilogramů třídových granátů, reprezentovala největší zrna pouze 6-12 kilogramů, tj. 0,6-1,2 procenta, v závislosti na tom, jaký byl poměr již dříve přetěženého materiálu vůči tomu neporušenému. Lomovou stěnou bývaly běžně odkrývány celé úseky historických šachtic a podmolů. Část jich byla dokonce dokumentována během průzkumných prací v letech 1974-1977.

Díky řízení těžby dle výsledků průběžně prováděných průzkumných prací se dosahují v ročním průměru zhruba srovnatelné výsledky nejen co se týče celkového objemu vytěžených granátů, ale i jejich zrnitostního složení. Realistický obraz dávají výsledky desetiletého průměru těžby granátů na ložisku Podsedice v období 1965-75.

RNDr. Ivan Turnovec