Aby byla ochrana přírody smysluplná, vyžaduje jednotné řízení

Představa, že tržní vztahy a občanské iniciativy v jednotlivých regionech vyřeší všechny problémy ochrany přírody je nesmyslná. Současný přístup k přírodě jako výrobnímu nástroji produkujícímu zisk je vulgárně materialistický, stejně jako celý průběh budování kapitalismu u nás. Zdá se, že existují jisté meze soukromého vlastnictví a že jde i o otázku filozofickou. V osobním vlastnictví mohou být věci movité a nemovitosti které člověk vytvořil. Problematické je ale vlastnictví planety na které žijeme. Týká se to veškerého přírodního bohatství. Lidem náleží obilí, nebo další vypěstované či vyrobené produkty. Zemi na které žijí a pracují ale mohou mít pouze v dočasné správě. Tady bychom se měli učit od indiánských náčelníků, kteří při jednáních s bílými kolonisty v 18.století vysvětlovali, že stejně jako nelze vlastnit vzduch který dýcháme a vodu kterou pijeme, nelze vlastnit ani zemi na které jsme se narodili a to proto, že patří všem, i těm kteří se narodí po nás.

Teze, že dobrým hospodářem je jen konkrétní vlastník, nemůže platit tam kde dochází k rabování přírodních zdrojů. Nejde jen o snahy těžařů vydělávajících exportem tuzemských nerostných surovin bez ohledu jde li o jihočeské štěrkopísky, cement z Berounska, nebo kaolíny z Plzeňska či Karlovarska. Příkladem mohou být i spory vlastníků pozemků v chráněných krajinných oblastech s jejich správou. Obce by chtěly realizovat programy poškozující krajinu pro dosažení krátkodobých zisků ať již jde o výstavbu turistických objektů, nových výrobních kapacit, nebo intenzivnější zemědělskou produkci.

V případě pozemků by měla být vytvořena smysluplnější kriteria vlastnických práv. Tomu kdo svým jednáním přes upozornění výrazně poškozuje životní prostředí by měly být pozemky vyvlastněny (mým konzervativním přátelům se tato slova nebudou líbit, nemohu si ale pomoci). Osobně pokládám za legislativně nezodpovědnou také představu že vlastník pozemku je vlastníkem všeho až do středu zeměkoule. Brzy se bude předkládat nový Horní zákon v němž je tato představa, ke škodě všech občanů, zakomponována. V oblastech vymezených jako „chráněné“ by měl být vlastníkem stát (u těch nejmenších se zatím pozemky vykupují a to je patrně správná cesta), ve velkých chráněných celcích je možno část pozemků nechat ve správě občanů, ovšem s jasně definovanými omezeními.

Pro občanskou společnost je decentralizace správní moci základem rozvoje jednotlivých regionů. V případě ochrany přírody obecně a jednotlivých chráněných oblastí zvlášť je naopak potřebné centrální koordinované řízení a metodické vedení. Chráněná území musí být jako souvislá území vyčleněna ze správní pravomoci vyšších územních celků (v současné době okresů, později, až začnou fungovat, vyšších územních celků). Důvod je jasný, některá území se nalézají na katastru několika okresů a tak lokálně ekonomické zájmy brání mnohdy Správám CHKO o krajinu pečovat jednotným způsobem.

RNDr. Ivan Turnovec