Turnovská kompozice

V začínajícím období baroka na konci 17. a počátku 18. století byl zájem o šperky i další ozdobné předměty s drahými kameny tak veliký, že jej nebylo možno pokrýt přírodními materiály. Přistoupilo se proto k výrobě skleněných imitací diamantů, perel, ale i dalších barevných kamenů. Sklářskou velmocí byly Benátky. Tam se připravovala barevná sklovina (kompozice), ze které se zhotovovaly napodobeniny přírodních drahokamů. Nejstarším „kompozičním kamenem“ byl aventurin. Jednalo se o sklo ve kterém byly zality měděné piliny. Výsledný efektní umělý červenohnědý aventurín, měnící barvu na jednotlivých měděných pilinách, si získal velkou oblibu a používá se dodnes.

Zájem o skelné kompoziční kameny zjistili brusiči i na Turnovsku. Snaha dosáhnout stejných výsledků jako Benátčané vedla k průmyslové špionáži. Bratři Fišerové strávili od roku 1705 v Benátkách celých pět let jako sklářští pomocníci. Po návratu domů v roce 1711, po provedených četných pokusech, s úspěchem utavili první čirou, diamant imitující, olovnatou kompozici. Běžné české sklo v té době bylo draselné. Podle popisu J.L.Wandra byly surovinami pro výrobu kompozice křemenný písek, sanytr a minium. Pro kompozice barevné používali jako barvících složek různé kovy (Cu, Fe, Au) nebo později i jejich kysličníky. V roce 1927 byly v Jičínské ulici vykopány hliněné formičky pro vymačkávání výbrusů i s několika výmačky a špalíčky kompoziční skloviny safírové, rubínové, opálové, smaragdové i bezbarvé (diamantové), které se brousily a leštily jako pravé kameny. Na Turnovsku se při výrobě barevných kompozic dosahovalo velmi dobrých výsledků. Barvené sklovině se začalo říkat Turnovská kompozice. Tato kompozice byla po padesát let tvrdým konkurentem kompozic benátských.

Pro brusiče vznikla kromě „tvrdé“ živnosti tj. broušení tvrdých přírodních kamenů i živnost „měkká“, která dokonce po dlouhou dobu znamenala několikanásobně větší objem práce. Zvláště na počátku se totiž mezi přírodními materiály a kompozicí moc rozdílů nedělalo. Teprve během let s rozvojem výroby skla docházelo k výraznému zlevňování imitací.

Výrobní postup opracování kompozice se také vyvíjel. Zpočátku se přímo brousily kousky kompozice. Pak se přistoupilo k výrobě špalíčků odléváním skloviny do hliněných formiček. Teprve mnohem později se sklovina vytahovala do tyčí a mačkacími kleštěmi se dodával hrubý tvar polotovarům. Pracující na „měkkém“ díle se dělili na ty, kteří kompozici pálili a později táhli do tyčí, dále na mačkáře výbrusů a konečně na vlastní brusiče.

V roce 1784 byla vyrobena první granátová kompozice. Došlo k tomu náhodou, když do žhavé skloviny zapadl kousek oceli, jak uvádí J.L.Wandr (1786) ve Fysikálním popisu Boleslavského kraje. Ceny kompozičních kamenů podle J.Schreyera (1790, Waarenkabinett, Praha):

Za 40 let klesly ceny o 400%, takže nyní stojí:

velké komp. kameny100 tuctů7 zl. 30 kr
střední dtto100 tuctů3 zl. 45 kr
menší dtto100 tuctů4 zl. 30 kr

Rubínové kameny jsou o 1/3 dražší, poněvadž k této barvě nutno míti zlato rozpuštěné v aquaregis, … Vývoz je do Norimberka, Turecka a do Paříže. … Kompozice jsou z prášku rozbitého křemene, minia a ledku. Aby se dala sklovině větší tvrdost béře se místo ledku borax, kameny mají lepší oheň, ale kompozice stojí více, neboť libra boraxu stojí 3 zlaté 30 krejcarů, libra ledku jen 16 krejcarů.

V roce 1803 jsou v Turnově dvě pece na pálení kompozice a to J.Vorel a F.Čebiš, v Doubravici je jedna pec vdovy Svobodové. Začátkem 19. století se výroba skleněných kompozic v Turnově a okolí stabilizuje. Zvyšuje se ale i výroba z přírodních kamenů. Dochází také k vytvoření dravé konkurence v rozvoji bižuterní výroby ze skla v Jablonci nad Nisou, povýšeném v roce 1805 na městys.

Kolem roku 1833 vznikl obchod broušenými imitacemi Josefa Paclta. Výrobou kompozice se zabýval Antonín Paclt. Jeho kompoziční kameny obdržely čestné medaile na výstavách r.1845 ve Vídni a v Mnichově, 1851 v Londýně, 1854 v New Yorku a opět i v Mnichově. V roce 1855 získává ještě ocenění v Paříži. Skleněné kameny na Turnovsku ale i přes to pomalu končí. V r.1864 se pálí poslední kompozice v tzv. Pacltově huti v Turnově, malé baštovité stavbě čp.441, která dnes patří Museu Českého ráje.

K úplnému oddělení „měkkých“ živností od broušení drahých kamenů i výroby šperků došlo na počátku 20.století. Nastaly kvalitativní změny ve výrobě drahokamových imitací. V r. 1900 vystavoval Paquier v Paříži první umělé rubíny získané verneuilovou metodou používanou dosud. Tvůrcem této metody byl profesor Conservatoire des Arts et Métiers v Paříži A.Verneuil, který ji v roce 1902 popsal, a po kterém také dostala své jméno. Výrobní pece jsou v podstatě velké kyslíko-vodíkové dmuchavky se žárem kolem 1 800° C. Do plamene se sype jemně rozemletý kysličník hlinitý, který se taví na malé kapičky usazující se na podložce v podobě hruštičky. Utuhlý materiál pak představuje jeden krystal korundu. Pokud je bezbarvý, jde o leukosafír. Přidá li se při tavení k prášku kysličníku hlinitého 8% kysličníku chromitého, výsledným krystalem bude krvavě zbarvený rubín. Různé příměsi kovových oxidů, podobně jako tomu bylo u kompozic, dají korundovým krystalům různou barvu a podle obsahu i odstín. Imitován byl i granát, krvavě sytě rudé korundy jsou označovány rubín-granát. Vývoj probíhal souběžně s průmyslovým využíváním. V roce 1910 bylo již dosaženo prakticky všech barevných odstínů včetně modré barvy safírové. Kromě korundů se ve stejných pecích vyrábějí i barevné spinely. Ve špercích se umělé korundy a spinely uplatňovaly lépe než poměrně měkká skleněná kompozice. Bižuterní a šperková výroba, které se až do této doby více či méně prolínaly, se definitivně rozdělily. Centrem bižuterní výroby se stal Jablonec nad Nisou. To je ale již jiná historie.

RNDr. Ivan Turnovec