Předvolební zamyšlení

I mizerná demokracie je lepší než totalita. V totalitním státě je člověk - občan jen hříčkou v rukou státního aparátu. Otázkou je, kde je ale hranice mezi jedním a druhým. První dekáda demokratického vývoje po předchozí komunistické totalitě se významnými úspěchy chlubit nemůže. Vyměnila se (a i to jen částečně, protože český národ je odborníkem v převlékání kabátů) vládnoucí „elita“, méně již státní a ministerští úředníci, téměř vůbec ne učitelé a kulturní pracovníci. Jsou uzákoněna některá lidská práva. Je to pokrok, ale zas nikoli tak výrazný jak se občas z úst „elitářů“ podílejících se na politické moci, můžeme doslechnout. Přechod ke dravému kapitalismu, který byl pokrokem v devatenáctém století, ale liší se výrazně od toho co je v demokratických západních státech nyní, přinesl i to špatné co s ním souvisí. Došlo k ještě větší devastaci morálky, protože primitivní socialistický dialektický materialismus byl nahrazen ještě primitivnějším a dávno přežitým materialismem kapitalistickým. Devět let je jediným měřítkem úspěšnosti pouze dravá schopnost získávat majetek. Ekonomický přístup pseudopravicové vlády skutečně umožnil „privatizovat“ značný majetek. Odstátnění ale nebylo ve prospěch občanů. Majetek se koncentroval v minimu soukromých rukou a je jedno zda tuzemských nebo zahraničních. Majetkovým skupinám ale začali sloužit nezkušení, nebo všeho schopní, politici a hned na počátku hospodářských reforem došlo k vzájemnému prorůstání politiků a kapitálových skupin. Dnes jsme v situaci kdy ti, kteří si zvykli na výhody, téměř beze změn převzaté od bývalého státního a stranického aparátu pro „vyvolené“, jsou ochotni udělat cokoli pro to, aby se v rámci „vyvolených“ udrželi za každou cenu.

Do parlamentních voleb mnoho času nezbývá. Volby znamenají možnost volby. Jde ale o paradox, protože výběr je velmi omezený. Straníci, snad jen s výjimkou důchodců za životní jistoty se ale tentokrát ani moc nepředhánějí ve vyhlašování slibů, kterými by lákali voliče. Hraje se totiž na jinou strunu. Osobní výpady, pomluvy a celá šňůra afér jsou významnou částí letošního předvolebního boje. Tou druhou pak jsou komediální výstupy v rámci nejrůznějších televizních šou. Vypadá to, že lídrům politických stran a jejich kamarilám, bez ohledu na které straně politického spektra se nalézají, jde jen o jediné a to je dosáhnout na funkce umožňující rozhodovat o osudu národa. Dosáhnout na ně za každou cenu. Extremistické skupiny jsou v tom vzorem celé politické scéně.

Už řadu měsíců politické strany, místo konstruktivní práce, přešlapují na místě, není to tedy jen záležitostí předvolební kampaně, ale nechápání občanských problémů. Jen se bojuje o židle a židličky. Je to nepochopitelné v době, kdy životním zájmem nejen straníků, ale i celé společnosti, by mělo být řešení velmi rychle narůstajících problémů hospodářských i sociálních. Nervozita nejrůznějších politiků roste. Přibývá osobních výpadů, nevraživosti a nekulturních projevů všech těch, kteří „dělají, nebo by chtěli za každou cenu dělat velkou politiku“. Stále více se z postoje státních úředníků ztrácí pokora služby občanům (pokud tedy už dávno nezmizela).Vytrhávat ze současného kolotoče problémů, problém prioritní, je téměř nemožné. Dluhy jsou všude kolem nás.

Decentralizace státu a posílení pravomoci místních orgánů, by mělo být tou hlavní prioritou. Řešení běžných obecních záležitostí není a nikdy nemělo být záležitostí ideologickou. Je tragédií, když existují apriorní politické přístupy. Nemohu si pomoci, ale po uplynulých deseti letech je strašení „komunistickým nebezpečím“ účelové a ve své podstatě jen nahrává skutečným extremistům ať již jde o tvrdé komunisty Štěpánovy, nebo Sládkovce. Prvořadým zájmem by měl být vždy prospěch občanů v regionu a jednotlivých obcích. Místní podmínky jsou jiné než v okolí pražského parlamentu a mnohdy je z centra „vysocí politici“ nejsou schopni ani pochopit. K tomu aby byly vyřešeny komunální problémy ale předčasné parlamentní volby nepřispějí. Nedokážu zformulovat lépe charakteristiku současného stavu politické kultury ve státě, než se to povedlo Adamu Drdovi v Lidových novinách 29. 5. 98: Zdá se, že má čím dál menší váhu, co kdo dělá, protože rozhodující je, jak ho voliči chtějí vidět. Z nedostatku jiných možností si občané své strany idealizují. Význam má i množství malérů (skvrnu na kabátě nese tolik politiků, že se aféry vzájemně anulují), stejně jako vyvolávání falešných skandálů (volič přestává rozlišovat, co pravda je a co není). Tento stav škodí politice a státu víc, než si možná myslíme - mohl by přejít v chaos, v němž budou politici dělat cokoliv, s vědomím, že odpovědnost a poctivost se od nich nežádá a žádat nebude.

S touto tragickou situací se totiž potýkáme i v komunální sféře. Nemohu se zbavit dojmu, že komunální volby jsou důležitější než ty parlamentní. Aby mohlo dojít k renesanci politické kultury a politiky vůbec, je nutné dobře vybírat zástupce při komunálních volbách. Pokud totiž budou slušní lidé v obcích a regionech, budou muset být slušnější i poslanci ve sněmovně a senátu. Je pravdou, že součástí řešení musí být i revize řady špatných rozhodnutí. Teprve v takovém případě se budou zanedbané problémy postupně řešit ke spokojenosti těch, kterých se to týká, to je nás všech. Vím, že má slova někoho podráždí, ale současně věřím, že se najde i dost takových, kteří si uvědomují, že k rozvoji města může dojít jen když budou zvoleni dobří městští zastupitelé v čele se starostou, který bude o své město skutečně bojovat.

RNDr. Ivan Turnovec