Máchovské putování

Mácha byl po své podstatě typ kinetický, typ rousseauovský, který nejlépe a nejradostněji myslil, pokud chodil. Myslím, že většina nejkratších básní Máchových vznikla na pochodech nebo v přírodě…

F. X. Šalda, 1936

Pro naší generaci která prožívala svou pubertu na konci padesátých let byl Karel Hynek Mácha symbolem svobody. Pídili jsme se po informacích z jeho života a některé z jeho kroků jsme i napodobovali.

Byl pozdní večer - první máj,
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.

Úvodní slova Máchova Máje jsou symbolem mnoha zamilovaných. Poměrně krátká, i když téměř padesátiletá, je tradice prvomájových návštěv Máchova pomníku na Petříně.

Skutečný Mácha byl ale víc anarchistou s výrazným cítěním nadnárodního rebela. Společnost obrozeneckých umělců jej neuznávala, vyčítala mu nihilismus. Možná že i to jej trochu formovalo. Byl nadaným studentem filozofie a vůdčí osobností mezi vrstevníky. Přátel mnoho neměl. Ve vztahu k ostatním byl často despotou. Dokumentuje to třeba úryvek z následujícího dopisu ze 2.11.1836: Lori! Proč jsi se opovážila jednati proti mému zákazu a šlas dolů k svému otci? … Já tedy rozkazuju, přísně Ti rozkazuju, - abys z našeho domu nikam nevycházela, a to pod žádnou, naprosto žádnou záminkou… Romantické sklony jistě měl také, projevují se nejen v jeho toulkách po krajinných zajímavostech, ale i v jeho prózách, hlavně v Cikánech, nicméně charakterizovat jej jako romantika je nepravdivé. Díky písni Lucie Bílé Láska je láska je máchovský symbol převeden až do roviny trochu vulgární, nicméně znají jej i ti, kteří si poezií a intelektuálskými problémy hlavu nezatěžují a je pravdivější než ten čítankový.

Se dvěma spolužáky jsem se v roce 1960, bylo nám tehdy 17 let, večer na 1.máje u Máchova pomníku rozhodl, že si uděláme po básníkových stopách výlet do Českého ráje. Počasí nám přálo. Škola v sobotu končila před dvanáctou hodinou. Učení jsme si nechali odnést na internát. Deky a svačinu jsme měli s sebou a tak jsme mohli hned vyrazit. Když jsme vystoupali svahem nad Libeňským nádražím na výpadovku směr Mladá Boleslav, svítilo sluníčko. Na autostop jsme čekali jen krátkou chvíli. Petra naložil Populár a mně s Milanem zastavila dodávka Škoda.

První sraz jsme měli domluven v Mnichově Hradišti. Petr zde na nás čekal jen několik minut. Pokoušet se dál zastavovat auta nám připadalo jako svatokrádež. Další trasa již byla pěší. Přes Boseň jsme došli nejprve na Valečov. Odsud jsme pokračovali na Mužský. Křížem krážem jsme prochodili všechny skalní stěny, prolézali puklinové jeskyně a Drábské světničky. Kromě pár horolezců jsme nikoho nepotkali, zdejší kraj byl na jaře ještě turisty nedotčený. Připadali jsme si jako Máchovi souputníci. Jako on jsme používali zkratek mimo značené cesty, často se stalo, že jsme dorazili k neprostupné skalní stěně a museli se vrátit. Za tuto cenu jsme ale dosáhli míst, která byla dostatečně pustá a kde jsme si mohli představovat, že jsme jejich téměř objevitelé. Ostatně až do večera jsme dělali na svazích Mužského, jako aktivní jeskyňáři, evidenci pseudokrasových dutin s orientačními plánky. Pod jedním ze skalních převisů jsme se utábořili. V jediném společném ešusu jsme uvařili rozpustnou hrachovou polévku, zajedli jí pár krajíci chleba a zapili čistou vodou (v šedesátých letech se ještě dala pít voda z mnoha českých pramenů a potoků). Spokojeně jsme se uložili ke spánku. Naše večerní rozhovory se dotýkaly nejen Máchova putování, ale i celého života. byly jsme totiž plní informací od našeho profesora češtiny Františka Tichého, jehož prostřednictvím jsme získali Máchovy deníky, kde nebylo nic vytečkováváno. Nebylo tehdy snadné dostat se k Máchovým deníkům pro jejich, řekněme, přílišnou otevřenost. Máchův vztah k životu a hlavně děvčatům příliš romantický nebyl. Pro nás byl ale i tak vzorem.

Nedělní ráno bylo opět velmi krásné. Uvařili jsme čaj, pečlivě uklidili místo svého táboření a vydali jsme se na hrad Kost, dále pak k Humprechtu a své putování jsme zakončili pod Troskami. Na zpáteční cestu jsme se vydali v 18 hodin. Toto první máchovské putování (celkem jsme jich během května a června 1960 udělali šest) bylo nejvydařenější jak počasím, tak i proto, že jsme na silnicích potkávali jen dobré lidi. Naše zpáteční cesta z Ktové přes Turnov do Mladé Boleslavi trvala i s čekáním jen hodinu. Všechny tři nás vzal do nové Škodovky mechanik, který auto zkoušel. Tam jsme se sice museli rozdělit, ale i tak jsme byli doma na Malé Straně chvíli po deváté hodině.

RNDr. Ivan Turnovec